Minulý víkend jsem strávila v největším městě Brazílie a jednom z největších měst na světě. Je obrovský. Plný mrakodrapů a já na něj asi nebudu mít nejlepší vzpomínky. Poprvé jsem zažila, co to je ozbrojený přepadení, přišla o mobil a pak jen poslouchala historky kamarádů o tom, jak a kde je kdy přepadli. Super, fakt.
Nicméně když to vezmu od začátku, tak to všechno začalo vlastně dobře. Doletěla jsem úspěšně do Sampy, taxíkem se po menších útrapách dostavila na adresu, kde bydlí Aline, T. kamarádka z Erasmu. Aline vyrážela za svým přítelem, takže jsem si akorát přehodila věci a jela s ní autem aspoň k metru, abych se nemusela štrachat autobusem, odkudsi kamsi. Protože pršelo (opět, jako vždy když cestuju, tak prší), rozhodla jsem se jít rovnou do muzea portugalského jazyka. Jediného svého druhu na světě. A vážně to bylo super. V sobotu byl vstup zadarmo a když jsem vyjela do prvního patra, kde byla expozice Fernanda Pessoy, málem mě kleplo. To je zrovna jeden z autorů, s kterými jsem vždycky strašně bojovala a zrovna s ním asi i svůj boj prohrála. I když Bankéř anarchista bylo super dílo.
V muzeu jsem strávila asi dvě hodiny, poslouchala jsem různý přízvuky brazilské portugalštiny, doplňovala si znalosti o vývoji jazyka a tak vůbec. Po muzeu jsem přešla do druhého muzea, které bylo jen přes ulici. Pinacoteca. Tam byl taky vstup zadarmo, což mě samozřejmě potěšilo a navíc tam byla výstava fotek Bratří Vargasů. Peruánští fotografové, fotky skvělý. Ale během prohlížení fotek mi zavolal Santiago, kolega z Delegace, který jel do SP na víkend s manželkou a synem, jestli s nima nechci na oběd. A já, že jo.
Tak jsem se úspěšně přepravila do čtvrti Vila Madalena, která je přirovnávaná k Bairro Alto v Lisabonu. Nevím, nemůžu moc sloužit, zas tak dobře jsem to nepoznala, ale je fakt, že to tam bylo výrazně bohémštější, než kdekoli jinde v SP. Oběd jsme si dali ve skvělé restauraci s kuchyní z Minas Gerais (Consulado Mineiro), (o místní gastronomii se rozepíšu jindy, slibuju, jen to chci mít ucelený a co nejvíce poznatků), s výhledem na náměstí Bendito Calixto, kde každou sobotu probíhá trh, kde si můžete koupit snad všechno, co chcete.
Na trhu jsem si pořídila akorát takovou roztomilou peněženku s panenkama, ne že bych ji potřebovala, ale tak jsem chtěla nějaký suvenýr ze SP. Poté jsem se odebrala shánět taxíka (Santiago pomohl), který by mě dovezl do Traco de Uniao, kde se tančí samba. Na druhý pokus jsme sehnali aspoň taxikáře s gps, který i s ní dokázal zabloudit, ale pak se zase našel a dovezl mě kam měl. Traco de Uniao je super, fascinovalo mě, že to tam jede už od brzkého odpoledne, já tam dorazila tak v půl pátý a už tam bylo plno. Lidi tancovali, pili, bavili se a já taky. Teda moc jsem netancovala, nechtěla jsem se zas tak ztrapňovat svojí elementární znalostí samby. Tak jsem se radši věnovala caipirinhě a pivu (Antarctica Original je fajn) a povídáním si s Brazilci, Singapurci, Dány a jinými národnostmi.
Když jsme usoudili, že pomalu vyrazíme domů (to byl můj původní plán, pak by se mi nic nestalo, že), tak se mě Ray zeptal, jestli nechci s ním a jeho kamarádama do klubu a prostě někam ven. Byla jsem sice hrozně unavená, ale nejela jsem do SP od toho, abych tam spala. Tak jsem tedy šla. Nejdřív jsme se jeli najíst, obří porce za 12 reálů, dokonalost! Tam za námi dorazila Steph (Američanka) a Carlos (Mexičan), přičemž Carlos se od nás po chvíli odpojil a šel za jinou zábavou. Jaké to měl ale štěstí!
My tři jsme šli nejdřív ke Steph a pak jsme šli na roh do restaurace/bistra (na av. Angelica, pěkná čtvrť), že tam počkáme na ostatní a pojedeme do klubu Milo. Já pořád přemýšlela, že radši pojedu domů spát, byla jsem docela nachcípaná. No, než jsem si to stihla rozmyslet, vpadli do podniku tři týpci, zbraň v ruce a oznámili nám, že tohle je přepadení a ať padáme dovnitř. Tak jsme teda padali...Sedli jsme si a čekali, co se bude dít. Hlavní kápo (ten se zbraní) šel k vedoucímu pro peníze, mezitím ho přetáhl tou zbraní po hlavě a pak nám druhý typan řekl, ať mu dáme mobily. Neprotestovala jsem a v tichosti se rozloučila se svým 3 měsíce starým HTC...
Za pět minut bylo po všem, kreténi vypadli a my celí otřesení vyšli ven, kde už na nás čekali kamarádi, kteří viděli, co se tam děje, ale nemohli jít dovnitř (to by byli dost blbí, že). Rozhodla jsem se, že rozhodně po takovým zážitku nepůjdu domů a místo toho půjdu s ostatními do klubu. Tak jsme šli. Tam jsme čekali asi hodinu ve frontě, ve mně se střídaly pocity totální nasranosti, kdy jsem měla chuť něco rozbít (kdybych měla baseballovou pálku, tak asi rozmlátím pár aut), s pocity šílenýho strachu a hrůzy a neustále se mi honilo hlavou "co je kurva špatně s tímhle městem" (spíš než česky, jsem si to přemítala v hlavě anglicky, už tu blbnu).
Všichni mě utěšovali, asi jsem vypadala fakt nešťastně, a taky jsem nešťastná byla. Všichni už nějakou tu zkušenost s přepadením měli, kdežto mě nikdy nikdo nepřepadl, neokradl, nikdy jsem mobil a vůbec nic neztratila.
Padala na mě hrozná únava, ale odmítala jsem jet sama domů, takže jsem po energy drinku aspoň trochu ožila a oklepala se z počátečního šoku. Zpátky k Aline jsem dorazila po pátý ráno, kdy mě tam zavezl kamarád, za což jsem mu fakt vděčná, ani sama taxíkem bych tam jet nechtěla. Přestože je to taky pěkná čtvrť, bezpečná, onoho kamaráda tam přepadli o dva dny později dopoledne. On už je ale otrkanější, takže je poslal do prdele a nic se mu nestalo.
To mě na týhle zemi dostává - prostě tu musíte žít s tím, že se vám kdykoli, cokoli může stát - přepadení, únos, postřelení, cokoli...a nenaděláte s tím nic, žádná prevence ve stylu "vyvaruju se blbý čtvrti" neexistuje, protože v pěkných čtvrtích se to děje taky.
Neděli jsem strávila vyspáváním kocoviny a popravdě jsem ani neměla moc chuť sama courat po městě, takže jsem si jen dala procházku po své čtvrti a bylo.
Mrzí mě, že se mi tohle stalo a já tak neviděla ze SP to, co jsem chtěla. Nepojedu tam teď podruhý, ani kdybych mohla, ani kdybych chtěla. I když věřím, že i SP má své pěkné stránky. Já jich ale tolik neviděla.
