Výlet do Foz do Iguacu

Mám za sebou další z výletů po týhle velikánský zemi. Tentokrát naše kroky směřovaly k úžasným vodopádům Iguacú. V pátek večer jsme nasedli na letadlo a po několika hodinách, s mezipřistáním v Curitibě, která shora vypadá fakt krásně, jsme přistáli na malém, leč mezinárodním letišti ve Foz do Iguacú (vím, název není napsaný správně, doplňte si místo normálního "c" "c cedilha"). Na letišti nás vyzvedl paraguaský šofér Hugo, sympaťák, mluvil kromě guaraní i portunhol, takže nebyl problém se domluvit.

Hugo nás zavezl do hotelu, kde jsme na pár hodin padli do postelí a spali.

Itaipú a Paraguay

Ráno, už v 9 jsme ale vyráželi směr vodní elektrárna Itaipú, v jazyce guaraní to znamená "zpívající skála". Název elektrárna/přehrada dostala podle malého ostrůvku uprostřed řeky, jehož skály vydávaly takový zvuk, který připomínal zpěv.

Přehrada je to vážně obrovská, podle průvodce při její stavbě bylo použito tolik betonu, kolik by stačilo na dvouproudou silnici Moskva-Lisabon. Takže jo, je to obrovský.



Tohle je jenom část přehrady, bohužel vodu upouštějí pouze 5x-7x do roka, my jsme to štěstí neměli.

Byli jsme jako technická návštěva, takže jsme se dostali i dovnitř, kam se běžně návštěvníci nedostanou. Dostali jsme proto takové apartní oranžové přilby a vyrazili na prohlídku.



Vypadám tam sice jako debil, navíc v žabkách to asi nebylo ideální, nicméně to bylo dost hustý!



Dvě takovýhle bílý "trubky" mají větší průtok vody za sekundu než celý vodopády Iguacú

Za touhle "zdí" se nachází celá přehrada, jezero, který by objemem stačilo snad zásobovat celý svět na nějakou chvilku.



Pravou nohou v Paraguayi, levou v Brazílii :)



A tady rozhodují, kam elektřina poputuje - tato elektrárna zásobuje 90% paraguayské spotřeby a 22% brazilské. Loni, když jim to spadlo, tak byl v Rio, Sao Paulo a dalších městech na pobřeží totální blackout.



Přehrada, nijak ji nevyužívají pro rekreační nebo jakékoli jiné účely. Trochu škoda.



Z přehrady Itaipú jsme se vrátili do paraguayského města Ciudad del Este, které hraničí těsně s Brazílií a je jedním ze tří měst na Triple Frontier. Tam jsme jeli na oběd do místního super obchodního domu, nejlepší kontrast:



Před obchoďákem, tržiště, pelmel, bordel atd.



Stačilo se ovšem otočit o 180° a rázem si člověk připadal jak v jiném světě - luxusní kosmetika, oblečení, elektronika...



Paraguay je populární pro nakupování, oproti Brazílii je to tam výrazně, ale výrazně levnější. Parfémy stojí jako u nás, v Brazílii až 4x víc, oblečení světových značek za ceny o dost nižší než u nás a ještě o dost a dost nižší než v Brazílii. Prostě pro Brazilce asi ráj.

Nicméně já byla nadšená z Ciudad del Este jako takového, strašný zmatek, spousta lidí, aut, zvířat, dětí....pořád někdo nosil nějaké tašky s nákupy, kupoval zboží či ho naopak prodával. Dokonalost!:))



Takhle jsme v dopravní zácpě stáli bez hnutí 20 minut, přestože dopravu řídil policajt. Neúspěšně, no.



Moto-taxi, ideální dopravní prostředek, mnohem rychlejší než auta.



Popularita moto-taxi byla jasně vidět už na hraničním mostě Ponte de Amizade (most přátelství, leč chodit pěšky průvodce důrazně nedoporučuje, jelikož se tam často okrádá, holt přátelství jak má být)



Princip kruháče ještě moc nepochopili.



Měl řídit dopravu, ale spíš se staral o to, aby nezmoknul:)

Parque das Aves

Dalším místem, kam jsme v sobotu zamířili byl Parque das Aves, neboli obří ptačí rezervace. Na vlastní oči jsem viděla tukany, papoušky arara, kolibříky, ale taky anakondy a jiné plazy... Úžasný na rezervaci bylo, že se člověk procházel uvnitř obrovských voliér a ptáci mu lítali nad hlavou, popř. se procházeli kolem, nebo (jako v případě tukana) pózovali na můstku:)



Můj oblíbenec, seděl tam a pózoval naprosto bez keců:)



Papoušci byli ukecanější, pořád vykřikovali "arara", ti dva vzadu se pošťuchovali až se přední kápo naštval a rozesadil je!

Tím jsme víceméně završili den první, po cestě jsme navštívili ještě obchod s Chocolate Caseiro (domácí čokoláda), strašně předražený, a padli do postelí a spali.

Vodopády Iguacú

V neděli nás opět čekalo brzké ranní vstávání, navíc jsme posouvali čas na hodinkách z důvodu přechodu na letní čas, a v 9 letního času jsme vyrazili směr Argentina! Cesta byla dlouhá, ale za hodinu a půl jsme dorazili ke vchodu k Parque Nacional de Iguassu. No, nebrali tam karty ani reály, tak jsme museli vybrat z bankomatu. Co mě překvapilo je, že v Argentině si můžete v bankomatu vybrat, jestli chcete dolary nebo  pesos. Dolary jsou v LA stále tvrdá měna!:)

Po úspěšném zaplacení 85 pesos/osoba jsme se dostali do parku a zamířili k vláčku, který nás odvezl k Garganta del Diablo, neboli Ďáblovu chřtánu. Lidí tam byly mraky, což mě trošku otrávilo, jelikož vláček nejezdil zrovna každou chvíli a museli jsme čekat až na druhý vláček v přestupní stanici. Mno. Cestou nás ovšem doprovázeli motýli všech tvarů, velikostí a barev, což bylo naprosto dokonalý!

Žluté ťupky jsou žluťásci:)

Po zhruba kilometrové procházce po lávce nad řekou jsme došli k cíli. A bylo to hodně impozantní!



Takhle to vypadá ještě nevinně...



Tohle už ale byl slušnej hukot



Podotýkám, že v tu chvíli normálně svítilo sluníčko. Nevypadá to, že?



Po návštěvě Garganta del Diablo jsme se chtěli podívat ještě víc na argentinskou stranu vodopádů, ale bohužel už nebyl čas (pitomý vláček, viz výše). Takže jsme se sebrali a vyrazili zpět do Brazílie, kde jsme se rozhodli absolvovat výlet na člunu pod vodopád a vidět vodopády pěkně zblízka.

Součástí cesty byla i projížďka džunglí. Spousta japonských turistů, kteří se pak ovšem báli projít cca 600 metrů pěšky a jeli až k vodě v autíčku:)

Pruvodce:"no tak tady si puvodni obyvatele, ale jako ne indiani, jako ti potom, postavili bazen, asi jako aby se meli kde umyt, no nevime, ze kdy presne to je a k cemu to presne slouzilo."

Další shluk motýlů

Pak jsme dorazili k molu, nasadili záchranné vesty, většina i pláštěnky. Já žádnou neměla a podle toho jsem i dopadla...

Pod tímhle vodopádem jsme se tak pěkně osprchovali...Je tam vidět lehce i ten člun s chudáky, co šli po nás...:)

Takhle to není vidět, ale vodní opar byl fakt moc, nicméně jsem si řekla, že už mokrá jsem, tak mě to nezabije a půjdu se tam podívat...

A takhle jsem pak ždímala oblečení...

Naprosto durch jsme se vypravili ke konci vodopádů, kde byl panoramatický výtah, těsně u vodopádu, byl tam strašný vítr, mokro, ale stálo to za to!

Na konci nás však čekal bufet, horká čokoláda a místní štamgast, poměrně agresivní, v jednu chvíli vyskočil na stůl a chtěl sežrat naší Terezku...

A tím jsme zakončili náš výlet k vodopádům Iguacú. Na zpáteční cestě jsme z letadla měli krásný výhled na řeku s vodopády...

Příští víkend vyrážím do Sao Paula, města mrakodrapů, tak jsem na to zvědavá!