Sao Paulo

Minulý víkend jsem strávila v největším městě Brazílie a jednom z největších měst na světě. Je obrovský. Plný mrakodrapů a já na něj asi nebudu mít nejlepší vzpomínky. Poprvé jsem zažila, co to je ozbrojený přepadení, přišla o mobil a pak jen poslouchala historky kamarádů o tom, jak a kde je kdy přepadli. Super, fakt.

Nicméně když to vezmu od začátku, tak to všechno začalo vlastně dobře. Doletěla jsem úspěšně do Sampy, taxíkem se po menších útrapách dostavila na adresu, kde bydlí Aline, T. kamarádka z Erasmu. Aline vyrážela za svým přítelem, takže jsem si akorát přehodila věci a jela s ní autem aspoň k metru, abych se nemusela štrachat autobusem, odkudsi kamsi. Protože pršelo (opět, jako vždy když cestuju, tak prší), rozhodla jsem se jít rovnou do muzea portugalského jazyka. Jediného svého druhu na světě. A vážně to bylo super. V sobotu byl vstup zadarmo a když jsem vyjela do prvního patra, kde byla expozice Fernanda Pessoy, málem mě kleplo. To je zrovna jeden z autorů, s kterými jsem vždycky strašně bojovala a zrovna s ním asi i svůj boj prohrála. I když Bankéř anarchista bylo super dílo.

V muzeu jsem strávila asi dvě hodiny, poslouchala jsem různý přízvuky brazilské portugalštiny, doplňovala si znalosti o vývoji jazyka a tak vůbec. Po muzeu jsem přešla do druhého muzea, které bylo jen přes ulici. Pinacoteca. Tam byl taky vstup zadarmo, což mě samozřejmě potěšilo a navíc tam byla výstava fotek Bratří Vargasů. Peruánští fotografové, fotky skvělý. Ale během prohlížení fotek mi zavolal Santiago, kolega z Delegace, který jel do SP na víkend s manželkou a synem, jestli s nima nechci na oběd. A já, že jo.

Tak jsem se úspěšně přepravila do čtvrti Vila Madalena, která je přirovnávaná k Bairro Alto v Lisabonu. Nevím, nemůžu moc sloužit, zas tak dobře jsem to nepoznala, ale je fakt, že to tam bylo výrazně bohémštější, než kdekoli jinde v SP. Oběd jsme si dali ve skvělé restauraci s kuchyní z Minas Gerais (Consulado Mineiro), (o místní gastronomii se rozepíšu jindy, slibuju, jen to chci mít ucelený a co nejvíce poznatků), s výhledem na náměstí Bendito Calixto, kde každou sobotu probíhá trh, kde si můžete koupit snad všechno, co chcete.

Na trhu jsem si pořídila akorát takovou roztomilou peněženku s panenkama, ne že bych ji potřebovala, ale tak jsem chtěla nějaký suvenýr ze SP. Poté jsem se odebrala shánět taxíka (Santiago pomohl), který by mě dovezl do Traco de Uniao, kde se tančí samba. Na druhý pokus jsme sehnali aspoň taxikáře s gps, který i s ní dokázal zabloudit, ale pak se zase našel a dovezl mě kam měl. Traco de Uniao je super, fascinovalo mě, že to tam jede už od brzkého odpoledne, já tam dorazila tak v půl pátý a už tam bylo plno. Lidi tancovali, pili, bavili se a já taky. Teda moc jsem netancovala, nechtěla jsem se zas tak ztrapňovat svojí elementární znalostí samby. Tak jsem se radši věnovala caipirinhě a pivu (Antarctica Original je fajn) a povídáním si s Brazilci, Singapurci, Dány a jinými národnostmi.

Když jsme usoudili, že pomalu vyrazíme domů (to byl můj původní plán, pak by se mi nic nestalo, že), tak se mě Ray zeptal, jestli nechci s ním a jeho kamarádama do klubu a prostě někam ven. Byla jsem sice hrozně unavená, ale nejela jsem do SP od toho, abych tam spala. Tak jsem tedy šla. Nejdřív jsme se jeli najíst, obří porce za 12 reálů, dokonalost! Tam za námi dorazila Steph (Američanka) a Carlos (Mexičan), přičemž Carlos se od nás po chvíli odpojil a šel za jinou zábavou. Jaké to měl ale štěstí!

My tři jsme šli nejdřív ke Steph a pak jsme šli na roh do restaurace/bistra (na av. Angelica, pěkná čtvrť), že tam počkáme na ostatní a pojedeme do klubu Milo. Já pořád přemýšlela, že radši pojedu domů spát, byla jsem docela nachcípaná. No, než jsem si to stihla rozmyslet, vpadli do podniku tři týpci, zbraň v ruce a oznámili nám, že tohle je přepadení a ať padáme dovnitř. Tak jsme teda padali...Sedli jsme si a čekali, co se bude dít. Hlavní kápo (ten se zbraní) šel k vedoucímu pro peníze, mezitím ho přetáhl tou zbraní po hlavě a pak nám druhý typan řekl, ať mu dáme mobily. Neprotestovala jsem a v tichosti se rozloučila se svým 3 měsíce starým HTC...

Za pět minut bylo po všem, kreténi vypadli a my celí otřesení vyšli ven, kde už na nás čekali kamarádi, kteří viděli, co se tam děje, ale nemohli jít dovnitř (to by byli dost blbí, že). Rozhodla jsem se, že rozhodně po takovým zážitku nepůjdu domů a místo toho půjdu s ostatními do klubu. Tak jsme šli. Tam jsme čekali asi hodinu ve frontě, ve mně se střídaly pocity totální nasranosti, kdy jsem měla chuť něco rozbít (kdybych měla baseballovou pálku, tak asi rozmlátím pár aut), s pocity šílenýho strachu a hrůzy a neustále se mi honilo hlavou "co je kurva špatně s tímhle městem" (spíš než česky, jsem si to přemítala v hlavě anglicky, už tu blbnu). 

Všichni mě utěšovali, asi jsem vypadala fakt nešťastně, a taky jsem nešťastná byla. Všichni už nějakou tu zkušenost s přepadením měli, kdežto mě nikdy nikdo nepřepadl, neokradl, nikdy jsem mobil a vůbec nic neztratila.

Padala na mě hrozná únava, ale odmítala jsem jet sama domů, takže jsem po energy drinku aspoň trochu ožila  a oklepala se z počátečního šoku. Zpátky k Aline jsem dorazila po pátý ráno, kdy mě tam zavezl kamarád, za což jsem mu fakt vděčná, ani sama taxíkem bych tam jet nechtěla. Přestože je to taky pěkná čtvrť, bezpečná, onoho kamaráda tam přepadli o dva dny později dopoledne. On už je ale otrkanější, takže je poslal do prdele a nic se mu nestalo.

To mě na týhle zemi dostává - prostě tu musíte žít s tím, že se vám kdykoli, cokoli může stát - přepadení, únos, postřelení, cokoli...a nenaděláte s tím nic, žádná prevence ve stylu "vyvaruju se blbý čtvrti" neexistuje, protože v pěkných čtvrtích se to děje taky.

Neděli jsem strávila vyspáváním kocoviny a popravdě jsem ani neměla moc chuť sama courat po městě, takže jsem si jen dala procházku po své čtvrti a bylo.

Mrzí mě, že se mi tohle stalo a já tak neviděla ze SP to, co jsem chtěla. Nepojedu tam teď podruhý, ani kdybych mohla, ani kdybych chtěla. I když věřím, že i SP má své pěkné stránky. Já jich ale tolik neviděla.

Výlet do Foz do Iguacu

Mám za sebou další z výletů po týhle velikánský zemi. Tentokrát naše kroky směřovaly k úžasným vodopádům Iguacú. V pátek večer jsme nasedli na letadlo a po několika hodinách, s mezipřistáním v Curitibě, která shora vypadá fakt krásně, jsme přistáli na malém, leč mezinárodním letišti ve Foz do Iguacú (vím, název není napsaný správně, doplňte si místo normálního "c" "c cedilha"). Na letišti nás vyzvedl paraguaský šofér Hugo, sympaťák, mluvil kromě guaraní i portunhol, takže nebyl problém se domluvit.

Hugo nás zavezl do hotelu, kde jsme na pár hodin padli do postelí a spali.

Fotopost

Došlo mi, že sem prakticky nedávám fotky, tak je načase to napravit. Jsou to fotky z mých dvou výletů po okolí - první do Pirenópolis, druhý pak k Chapada de Tororó, neboli k vodopádu.

Pirenópolis je malinký hippie městečko s největší koncentrací VW Brouk v celé Brazílie na hlavu. Bylo jich tam vážně spoustu.

Chapa de Tororó je vodopád zhruba hodinu cesty autem a půl hodiny pěšky od Brasílie. Dá se tam koupat, slaňovat, nechat se masírovat padající vodou - to bolí nebo jen tak relaxovat na kamenech, popíjejíc pivko. Po dostatečném vyšplouchání ve vodě jsme zamířili na oběd do rakousko-neměcké restaurace Servus, která je kousek. Bylo to skvělé - knedlíky, zelí, bratwurst, guláš (ten nic moc)....nebýt těch 38 stupňů, tak si připadám jako doma!:)

Co mi tady leze krkem a co mám ráda

Jsem tu už šest týdnů, tak jsem si tak nějak zhruba udělala obrázek, jak to tu funguje, co jsou Brazilci zač a taky vím, co mi leze krkem...Začnu kritikou, přestože bych správně měla začít chválou, ale nechci být konstruktivní, stejně si to žádný Brazilec nepřečte.

Chuť cestovat

V posledních dnech mě popadla chuť se sbalit a cestovat. Opět. Cestovat s batohem na zádech aspoň půl roku, vidět všechny možný i nemožný místa, dokonce včetně zemí jako je Bolívie či Peru, který mě běžně ani trochu nelákají k návštěvě. Myslím, že za to může můj výlet do Ria a lidi, které jsem tam potkala.

Cidade Maravilhosa

Ctyri dny a tri noci jsem stravila v tzv. cidade maravilhosa a musim zkonstatovat, ze sveho jmena rozhodne dostalo! Nez jsem jela na letiste a nasedla do letadla smer letiste Santos Dumont, nachazejici se takrka v centru mesta, byla jsem z toho docela vyklepla - sama holka do takovyho nebezpecnyho mesta, kde jsou jen zlodeji, drogy, favely, ozbrojeny prepadeni, zkorumpovani policisti a je to takrka valecna zona. Realita je ovsem ponekud jina. Rio je super. Rio je krasny, i kdyz tam prsi a je pod mrakem, ze ani Corcovado neni videt, coz se mi bohuzel stalo. Stejně tak ani Pao de Acucar nebyl pořádně vidět, jen chvílema bylo možný zahlídnout špičku toho divnýho kopce.

Jak jsem sama pila tequilu

Vcera jsme opet vyrazili na dalsi z mnoha spolecenskych udalosti, ktere tady v Brasilii jsou. Mexiko slavi svoje Bicentenario (dveste let od nezavislosti, resp. vyhlaseni boje za nezavislost), a tak usporadali pri te prilezitosti recepci na ambasade. Uz jsem byla tady na par ambasadach, ale musim rict, ze ta mexicka je asi nejhezci, co jsem zatim videla (ceskou jsem videla jen zvenku, stale nebyl cas se tam podivat, ale snad o vikendu!). Obrovska budova, s velikou zahradou na strese jedne casti budovy. Bylo tam spoustu lidi, par jsem jich uz znala z predchozich akci, dalsim jsem byla predstavena, opet doslo na "wow, EU Delegace, tak to je strasne zajimavy pro tebe, to je skvely", potkala jsem tam i sveho nejvyssiho sefa, kterymu jsem byla prave vcera predstavena, no se tak lehce podivoval, ale pak uznal, ze takhle mam staz se vsim vsudy:)

Asi to nebude moc souvislý text, ale jsem unavená a myšlenky mi tak lítají od jedný věci ke druhý a nějak mi to nejde ucelit a pěkně si to srovnat. 

Dneska jsem si koupila letenku, což taky nebyla jednoduchá záležitost a v sobotu 25. září vyrážím na víkend do Ria. Na jednu stranu se strašlivě těším, na druhou (která přišla po přečtení průvodce a zejména části "Bezpečnost, rady pro přežití") mám z toho města strašnou hrůzu....A to i přesto, že portugalsky mluvím, že nemusím vypadat jako úplný turista (i když asi budu), že nás tam asi pojede víc...To město je šílený, resp. celá ta mediální masáž kolem toho je strašná a hrůzu nahánějící.

Kam po Brazílii na výlety?

Usoudila jsem, že je načase si začít plánovat výlety, kam bych tak jako zajela se podívat, zrelaxovat, vypadnout z tohohle prašnýho, suchýho, červenýho města. Určitě chci vidět Rio, Sao Paulo, Salvador, Buenos Aires, Foz do Iguacu. Ráda bych jela do Belo Horizonte/Diamantiny, do Natalu, Florianopolis, Curitiby a já nevím kam ještě. Ideálně ještě do další latinskoamerický země.

Ale to všechno záleží na letenkách, jestli budou dostatečně levný na můj rozpočet, jestli tam seženu ubytování, ideálně u nějakýho couchsurfisty (nejlevnější varianta:)). V pondělí musím na Delegaci nahlásit, kdy si tak chci vzít volno, je to sice předběžný a můžu to změnit, ale tak mít nějakou představu a zhruba data není úplně na škodu.

Jak to tu vypadá

Dneska jsem se rozhodla napsat spíš v podobě fotek, na vypisování zase není toho tolik. I když možná pár drobností se tu najde.

Dnes (7.9.) se tu slaví Día da Pátria, neboli Den nezávislosti. Právě mi nad hlavou proletěly stíhačky, který letí směrem k Eixo Monumental, kde jsou tribuny pro diváky, resp. tribuny jsou pro honoraci, normální lidi žádný tribuny nemají. Tenhle den je pro Brazilce hodně důležitý a taky se na to náležitě připravovali, tribuny stojí už snad aspoň týden, Eixo je vyzdobený vlajkami na všech lampách atd atd. Ptáci jsou z toho asi tak zblblí, že začali vydávat zvuky jako opice, navíc takhle řvou už cca od pěti od rána, kdy začalo svítat, takže člověk se fakt skvěle vyspí!

Co tady vlastne delam

Dneska to bude bez diakritiky, bohuzel nemam tady ceskou klavesnici....Tak se predem omlouvam.

Uz jsem v praci 4. dnem, tak muzu lehce shrnout, co tady delam, resp. hlavne co tady budu delat, co bude naplni me prace, jaky to tady je a tak. Jsem na politicke sekci, muj sef je Ital, dale tu pak je Portugalec, Spanel, Cech, Brazilci atd...Neni to zas tak velka sekce, celkove na Delegaci pracuje tak 30-40 lidi tipuju. Sidlo je byvala galerie a podle toho to tady vypada:) Zvenku je to pekny barak, ale zevnitr - pricky v barevnem provedeni zazloutle bezove, stejne tak i stoly, zkratka nic moc. Navic uz pry dost nestaci kapacity, takze Administration sidli dokonce ve vedlejsi budove. Dalsi, pomerne neprijemnou zalezitosti je uz asi mesic nefungujici klimatizace, k jejiz oprave se stale nikdo nema ("stoji to penize, je to moc drahy, Delegace na to nema a blablabla"). Dopoledne je to jeste v klidu, ale odpoledne, jakmile slunicko zacne prazit na nasi, jizni stranu, tak je to fakt na chcipnuti. Okna se otevrit v prizemi nesmi, z bezpecnostnich duvodu...Takze proste je tu jako v pekarne.

Postřehy z dalších dnů

Tak tedy, už jsem tady čtvrtý den, zítra začínám na delegaci. Z toho jsem lehce nervozní, ale snad to bude v pohodě. Zatím jsem ani ale nevymyslela a neodhalila, kudy se přesně do delegace vchází - vždycky když jedu kolem se na to snažím přijít a nic! Tak uvidíme, zítra bude sranda a třeba dojde na přelézání plotu!:)

Jinak v sobotu jsme kromě Open House ve škole dětí (takový třídní schůzky a den pro děti a rodiče v jednom) navštívili i japonský festival. Kromě jídla mi asi tak úplně japonský nepřišel, ale proč ne. Jakási skupina karatistů (?) tam předváděla své umění, dále tam byla "restaurace", kde za v průměru 15 reálů měli porci jídla, velkou  porci. Dali jsme si veliký krevety obalovaný v těstíčku, to bylo fakt mňam, potom smaženou zeleninu, suši a tak dále. Pak jsme si dávali jahody máčené v čokoládě a napíchnuté na špejli, to bylo ještě víc mňam!

Odlet, první dojmy a tak vůbec

Těch posledních pár dní do odletu uteklo jako voda, ani jsem to nepostřehla. Kufr a krosna se postupně začaly plnit věcma, obojí bylo neúnosně těžký a na mě padal smutek, že se mi vlastně vůbec nikam nechce a nadávala jsem si, co jsem si to vymyslela za pitomost - tři měsíce kdesi na druhý straně zeměkoule. Ale co nadělám, vymyslela jsem si to, tak to musím zvládnout a užít si to, co to půjde.

Brasília, mé nové město

Když se řekne Brasília, většině se asi vybaví ty sněhobílé budovy, půdorys tvaru letadla a to, že je to poměrně nové město. Letos je to přesně 50 let, kdy se Brasília stala novým hlavním městem (do té doby to bylo Rio de Janeiro, dávno před ním ještě Salvador da Bahía). O vybudování nového hlavního města se hovořilo již po vyhlášení republiky na konci 19. století, základní kámen byl položen r.1922, ale od té doby se až do éry prezidenta s českými kořeny, Juscelino Kubitcheka, nic nedělo a "zelená louka" stále zela prázdnotou. Místo, kde hlavní město stojí ale nebylo vybráno náhodně - narozdíl od Rio mělo jít o místo, které snáze propojí všechny oblasti Brazílie

Ještě než odletím

Do odletu do hlavního města Brazílie mi zbývají zhruba dva týdny. Sbaleno nemám nic, kufr jsem si ještě nekoupila, batoh jsem si právě objednala přes net. Ale snad ve čtvrtek i kufr bude. Pak ho začnu postupně naplňovat, stejně tak i ten batoh. K mému velkému překvapení a posléze nadšení totiž TAP změnil váhový limit na moje zavazadla, takže můžu jet na těch 111 dní s 2x23kg, což je má jediná spása. Jinak netuším, jak bych si sbalila věci do práce, na cestování a na všechny možné příležitosti do jednoho kufříčku. I tak bude asi těžká selekce množství bot, sukní, šatů, kalhot a já nevím čeho všeho, abych se vešla a měla ještě případnou rezervu pro cestu zpátky, kdy budu mít kufr určitě plnější nejen o zážitky, ale hlavně o suvenýry, potažmo knížky, které si chci určitě koupit.