Cidade Maravilhosa

Ctyri dny a tri noci jsem stravila v tzv. cidade maravilhosa a musim zkonstatovat, ze sveho jmena rozhodne dostalo! Nez jsem jela na letiste a nasedla do letadla smer letiste Santos Dumont, nachazejici se takrka v centru mesta, byla jsem z toho docela vyklepla - sama holka do takovyho nebezpecnyho mesta, kde jsou jen zlodeji, drogy, favely, ozbrojeny prepadeni, zkorumpovani policisti a je to takrka valecna zona. Realita je ovsem ponekud jina. Rio je super. Rio je krasny, i kdyz tam prsi a je pod mrakem, ze ani Corcovado neni videt, coz se mi bohuzel stalo. Stejně tak ani Pao de Acucar nebyl pořádně vidět, jen chvílema bylo možný zahlídnout špičku toho divnýho kopce.

Přiletěla jsem zhruba kolem půl sedmý večer, tzn. že v Riu už byla tma jak v pytli, když jsme přistávali, viděla jsem krásně osvětlený město, i když ty hlavní věci ne-e, jelikož jsme letěli hlavně nad Niteroi. Na letišti na mě čekal Eclito, taxikář s řecko-brazilskými kořeny, upovídanej a hrozně vysokej Řek, což bylo super. Odvezl mě na Ipanemu, cestou mi ukázal hlavní věci - třeba hotel Copacabana Palace, kde bydlí všechny ty celebrity, když přijedou do Ria (viděla jsem i okno pokoje, kde bydlela Madonna, Eclito byl z toho celej paf:)). Dorazila jsem do hostelu, kde už na mě čekal Pedro, ukázal mi postel, na mapě zakreslil, kde co je a bylo. Chvíli jsem poseděla s ostatníma hostelníkama v té skvělé uličce, kde se můj hostel nacházel - byla to vlastně taková soukromá ulička za branou, kde je kolem 7 hostelů+normální domečky, kde bydlí jak nerudný starý babky (měla jsem tu čest s Donou Rosou), tak další lidi. Tahle ulička tak byla mým prvním setkáním s Riem a bylo to super.

Po pár plechovkách piva Itaipava (pitelné) jsem se domluvila s Regisem přes couchsurfing, že půjdeme na party do Lapy. Tak jsem vzala s sebou i Bernarda - Kolumbijec, architekt, co v Brazílii nakupuje materiály pro svojí firmu či co...Chudák Regis na nás musel čekat, ale čekal a po úspěšném setkání na Cinelandii jsme vyrazili směr Lapa, hlavní čtvrti co se nočního života týče. Šli jsme do baru/klubu, který měl asi pět pater, kulečník a nahoře (kde jsme bohužel byli i my) poměrně strašnou hudbu. Ze začátku to byla taková diskotéková hudba, to se ještě dalo. Pak došlo na živou hudbu. Když kapela začala zpívat YMCA a zpěvák měl na sobě uplé tílko, kovbojský klobouk a široký kalhoty, pomyslela jsem si, jestli jsem se neocitla na strip show, popř. v gay baru. Asi ne, ale na tohle jsem neměla a asi v půl druhý se rozhodla to zabalit a jet domů. Regis mě posadil do taxíku a já se vydala zpět do hostelu. Taxikář mi ukázal prefekturu, pak jsem viděla světlo vycházející z Corcovada - Kristus je osvětlený, ale přes ty mraky ho stejně vidět nešlo, ovšem to světlo bylo imponující:) Pak jsme jeli kolem Lagoa, to bylo fakt moc pěkný, až jsme dojeli do hostelu a já akorát zaplula do postele. Nutno podotknout, Kolumbijec Bernardo se ještě před mým odjezdem vydal do víru nočního života do jinýho baru...

V neděli jsme s dvěma Britama z hostelu vyrazili k Pao de Acucar, kam jsme se dopravili metrem a shuttle busem. V metru jsem se pobavila, jelikož jsou tam speciální vagony pro ženy, které fungují takhle odděleně v určitých hodinách. Asi aby ženský nikdo neopruzoval ve špičce. Pao de Acucar bylo samozřejmě v mlze a nám se ani nechtělo platit těch 44 reais za dvě lanovky, tak jsme si udělali procházku a výšlap na Morro da Urca, neboli na ten menší kopec a první zastávku lanovky. To bylo super, lehce poprchávalo, ale po tom výšlapu to nikomu rozhodně nevadilo. Po sestupu dolů jsme se rozdělili - Kieran si to zamířil do muzea původního obyvatelstva, což nás s Gregem nelákalo tolik jako caipirinha na Copacabaně, takže jsme mu zamávali a zamířili opět do metra, kde jsme se zakecali a přejeli stanici, ale nevadilo, Copacabana je dlouhá, stanice metra jsou tam tři.

Na Copacabaně mělo probíhat finále Homeless World Cupu, ale nám se nepodařilo ho najít, nikde žádný fotbal nebyl, tak nevím. Zato tam byla caipirinha za krásné 4 reais (někde i za 3,50), což jsme si nemohli nechat ujít. Po tomto skvělém zážitku jsme se rozhodli vydat pěšky na Ipanemu - v neděli je jeden pruh silnice uzavřen pro auta a lidi tam běhají, jezdí na kole, na bruslích nebo se jen tak prochází. Tak jsme se přidali, já po cestě nakoupila pohledy (a potom jsem je i poslala, nebojte!) a v tu chvíli začalo lehce poprchávat. To mě ale neodradilo. Chtěla jsem se projít po pláži, užít si písek a zkusit teplotu oceánu - byl studenej. Vlny obrovský, tak jsem jednu nevychytala a namočila si kalhoty až po kolena, ale nevadilo. Začal pak docela slejvák, tak to bylo stejně jedno. Kapalo ze mě jak z nedotaženýho kohoutku. Úkrytem se pro nás stala restaurace hned vedle hostelu, fungující na principu self-service. Mňam! Maso, rýže, brambory, zeleninový salát, grilovaný ananas. Ach, nacpala jsem se skoro až k prasknutí, zalila to mojí oblíbenou limčou Guaraná a bylo mi blaze. Večer jsme opět začali s Itaipava na hostelu, později večer jsme se přesunuli na večeři a pivo do blízké restaurace. Pivo hnusný (Devassa Loura nebrat), tak jsem si pak dala radši caipirinhu. To bylo rozhodně lepší. Po návratu jsme se opět věnovali pivu a kecání o ničem, resp. o oslíkovi.

Pondělí jsem měla původně strávit s Andreou, ale smsky se nedoručovaly, dovolat se nešlo a jak jsem později zjistila, stejně bychom se nestihly potkat;). Tak jsem vyrazila po Rua Visconde de Pirajá, neboli hlavní nákupní třídě na Ipanemě, s úmyslem věnovat se shoppingu. Pár věcí jsem pořídila, na víc bych neměla peníze, ani kdybych sebevíc chtěla. Ale došla jsem aspoň i na Leblon, tam to bylo taky moc pěkný. Po návratu jsem si jako místo oběda opět vybrala restauraci vedle a dobře jsem udělala. Bříško bylo spokojený:) I když jsem pak byla tak unavená, že se mi chtělo akorát zaplout do postele, přemohla jsem se a šla opět na Ipanemu a došla až na Ponto de Arpoador, odkud je prý nejhezčí pozorovat západ slunce. Kdybych nějaký sluníčko viděla, tak to klidně pozoruju, ale smůla. Nicméně skály byly skvělý i bez sluníčka. Zleva i zprava surfeři, krásný výhled a zvuk moře, vln narážejících na skály - k nezaplacení:)

Večer jsem se opět sešla s Brity, původně jsme chtěli někam vyrazit, nicméně únava a lenost nás přemohla a zůstali jsme v naší uličce hostelové:) Ráno před odjezdem jsme ale ještě jednou vyrazili na Ipanemu a Arpoador, dali si poslední caipirinhu (v 11 dopoledne, chutnala nejlíp, i když byla nejdražší) a pak už přišel milý Eclito, odvezl mě na letiště a mému pobytu v cidade maravilhosa byl konec... Nicméně jsem rozhodnuta jet do Ria zas, v prosinci, pokud za mnou přijede Marie či Honza, tak sem prostě musíme. A s Ondráškem sem musíme taky. A basta!



Já na Ponta do Arpoador, za mnou Ipanema! kvalitna fotky otřesná, omlouvám se.



Ponta do Arpoador primo vybizeni k posezeni a zamysleni se...