Těch posledních pár dní do odletu uteklo jako voda, ani jsem to nepostřehla. Kufr a krosna se postupně začaly plnit věcma, obojí bylo neúnosně těžký a na mě padal smutek, že se mi vlastně vůbec nikam nechce a nadávala jsem si, co jsem si to vymyslela za pitomost - tři měsíce kdesi na druhý straně zeměkoule. Ale co nadělám, vymyslela jsem si to, tak to musím zvládnout a užít si to, co to půjde.
Letěla jsem přes Lisabon, což je moje srdeční záležitost, strávila jsem tam půl roku na Erasmu a na to město zkrátka nikdy nezapomenu - na ty caipirinhy, mojita a pasteis de nata a na pláž a tak. Takže po zhruba tří hodinovém letu, kdy se mnou letěla snad celá portugalská vesnice (můj soukromý tip je nějaká díra v Alentejo, ale kdo ví) a z výletu z Prahy byli tak u vytržení, že si museli celou cestu velice hlasitě povídat, lomcovat mi se sedadlem, šlapat mi na nohy a tak. Prostě pohodička, že. Po přistání jsem zamířila do hostelu, kde jsme s Ondráškem byli v červenci - holky si mě tam pořád pamatovaly, tak to bylo fajn. Já ještě vyrazila pro obligátní caipirinhu (doporučuji bar Vou ao Camoes na Calca do Combro, hned u praca Luís Camoes, dělají ji tam nejlepší), něco k snědku a pak zpátky do hostelu spát. No, to úplně nešlo, dorm ač o čtyřech postelích byl poměrně hlučný, ale nevadí.
Ráno jsem taxíkem vyrazila už celá nervozní na letiště. Taxikář neměl na vrácení na padesátieurovku, tak mě vyslal, ať si jdu rozměnit. Já tedy šla, se všemi svými věcmi, v autě bych to fakt nenechala, ale divila jsem se, že mi taxikář tak věří. Pak jsem mu dala tedy jeho 8 euro a šla jsem hledat svojí gate, boarding pass jsem měla už z Prahy. U bezpečnostní kontroly se vynořila fronta jak blázen, celkem jsem tam strávila skoro hodinu, což pak mělo za následek můj lehký úprk ke správnému gatu, která jak jinak byla až na úplném konci letiště (musela jsem tam projít ještě další kontrolou pasu, což dělali jen pro ty zámořské lety).
Když jsem pak vlezla do letadla, tak jsem jen zírala, jak je to veliký, protože nikdy jsem takovým letadlem neletěla. Nicméně místa na nohy moc nebylo a navíc jsem měla souseda sedícího hned vedle mě, takže jsem se tam už vůbec nenatáhla. Těch cca 9 hodin letu jsem strávila sledováním filmů, zvládla jsem tři + pár dílů Good wife. Ale bylo to fakt dlouhý, záda mě bolely, kolena jakbysmet a celkově jsem si připadala jak důchodce:)
Když jsme přistávali, tak to docela slušně házelo a navíc jsem vůbec neviděla ten půdorys letadla, který Brasília má (teda ta "stará" část). Jen jsem měla docela šok - je tu hrozný sucho, minulý týden byla vlhkost 13% a když spadne pod 10% zavírají se školy. Takže všechno je tu vyprahlý, zelený plochy se dají počítat na prstech jedný ruky (no, možná dvou, ať nekecám). Půda je tu červená, tak jsem si při přistání na letišti připadala jak někde v Africe, navíc i to letiště zpočátku vypadalo jako někde v Ugandě:)
Pak jsem prošla kontrolou u federální policie, počkala půl hodiny na svoje zavazadla - obě dvě dorazily v pořádku!!! Z toho jsem byla fakt v šoku, myslela jsem, že když budu mít štěstí, tak dorazí jedno:)
Po úspěšném setkání s tetou a dětma jsme vyrazili domů - tady si bez auta fakt moc neškrtnete, vzdálenosti jsou tu fakt docela veliký, i když tady je potřeba to přepočítat na brazilský poměry, takže 10-20 km je prostě nic. Po cestě jsem viděla i Delegaci, kde budu pracovat, je to vážně kousek a je to taková betonová budova, taky v "Brasília style" jen není natřená na bílo.
Pokoj mám velký zhruba jako naše dvě ložnice doma, navíc vlastní koupelnu (koupelnu tu má i kuchyně či pracovna, takže ještě abych neměla vlastní koupelnu já!:)), takže vážně spokojenost. Celý barák je vážně super. Děti mají i psa, takovýho malýho smetáka, jmenuje se Caipi (zkratka od Caipirinhy, mno:)) a je to pěkně otravný zvíře, ale zase roztomilý, to je fakt.
Odpoledne (pro mě už pozdě večer) jsme se vydali na americkou ambasádu, kde pořádají každé dva týdny v pátek tzv. "happy hour", tzn. takový večírek (na střídačku s Australany). Dala jsem si svojí první brazilskou caipirinhu, připravil mi jí americký mariňák a byla fakt dobrá, i když ta lisabonská den předtím byla silnější. Pak jsme ochutnali chili, které vařili zaměstnanci ambasády a další lidi, co se zúčastnili soutěže o nejlepší chili. Nevím, jestli jsem měla to výherní, nicméně bylo vážně dobrý (i s tím sladkým kukuřičným chlebem). Seznámila jsem se s dost lidma, US ambasadorem, lidma z ambasády, s dalšími diplomaty či jejich rodinnými příslušníky a bylo to fajn, i když jsem vážně nebyla schopná registrovat všechny ty jména, nevadí.
Po happy hour jsme se rozhodli ještě vyrazit posedět na chvíli někam ven. Děti jsme vysadili u Petera s Adele, kde se o ně postarala služebná a jeli jsme do restaurace Carpe Diem (adresa: 104 Sul). Pěkný a drahý podnik, ale já už byla tak unavená, že jsme tam moc dlouho nepobyly a zamířily zpátky domů. A tím můj den skončil a já se odebrala do říše snů:)
Dneska jdeme na nějakou akci do školy, kam chodí Filip s Terkou, tak uvidíme, co to je zač....
Jo a pobavila jsem se - Delegace je vážně ..., člověk počítá se stáží od 1., tak jim napíšu v kolik a co a jak se mám hlásit a dostane se mi odpověď, že jsou na mě připraveni již od 30., na to jim ale kašlu, příjdu až 31. ;)
super!
OdpovědětVymazat